Strážnice

Strážnice, za kterou Borovákům každé ráno vychází slunce.

Strážnice, která pravděpodobně může za to, že tento malebný kousek české země byl osídlen.

Něco málo z historie o tom jak byla důležitá a to nejen pro naši obec.

Nejpřednější a zajisté i nejdůležitější strážnicí byla strážnice Borovská. Jest to vysoké a táhlé, na samém pomezí Česko-Kladském se vypínající a celým, od pruské vesnice Slaného k pruskému městu Levínu, dále pak k Dušníku se táhnoucím údolím ovládající návrší, jehož pruská strana jest příkrá, téměř nepřístupná a poněkud křovím porostlá; strana však k Čechám obrácená tvoří mírný svah. S temene této strážnice, na níž pro mnoho set lidí jest místa, otevírá se oku našemu do Kladska i do Čech roztomilý, utěšený pohled, jenž zároveň vydává svědectví, jak důležitou někdy strážnice Borovská bývala. Pod ní rozkládají se totiž v úrodném a malebném údolí, jež šumný potok Slánský protéká a jímž někdy, jak jinde jsem již vypravoval, staroslavná stezka Kladsko-Polská vedla, první pruské dědiny, v nichž ještě hlahol jazyka českého se ozývá, které však rychlým krokem nás opouštějí, aby Germanie velikou říši rozmnožily. Slaný, v němž město Náchod svůj velkostatek má, Žakeš, dále známé lázeňské místo Chudoba se svou výtečnou kyselkou, Jelenov (Gellenau!), Levím a dále zbytky starobylého a za časů Koldů pověstného hradu Homole, pod nímž cesta k Brdu (Wartě) do Polska vedla. Jako brána zemská u Náchoda na rozhraní Čech a Kladska stála, tak nacházela se na hranicích Kladska a Polska strážnice při hradu Brdu (Wartě), kteráž zemské stezky dále střehla. Jest tudíž Warta německá téhož původu a významu jako naše strážnice. A "Wart" a "Hutů" (Landshutů) mají Němci po svých hranicích též hojně. Na straně severovýchodní strážnice Borovské vystupuje v pozadí naše Sněžka, Broumovská strážnice se Stěnami, blíže pak strážnice Polická a Hronovská. Na jihozápadě uzříme opět velikou strážnicí Ohnišovskou, o níž později pojednám, za níž staroslavné Opočno s památnou Dobruškou a jinými a jinými dědinami v rovinách českých mile nás překvapují.

Důležitosť strážnice Borovské byla v nejstarších i v novějších dobách veliká; s ní viděli strážníci do celého údolí sousedního Kladska a pozorovali zdaleka jíž táhnoucího nepřítele, jelikož jen touto cestou volně mohlo se do Čech přijíti.

Jakmile strážníci Borovští nějaké nebezpečí z ciziny pozorovali, dali se strážnice své ihned potřebné znamení, jež pak strážnice Ohnišovská, po té pak ostatní strážnice, jako Rovenská, Krčínská, Provodovská, Náchodská atd. opětovaly. A tak byly téměř v okamžiku, jakoby telegraficky, veškery strážnice pohraničné a s nimi zároveň veškeré pohraničné i krajské obyvatestvo o hrozícím nebezpečí zpraveno a každý spěchal, aby činil, co jemu v tak vážné době činiti dlužno: chránit vlasti své.

Byla-li strážnice Borovská se svými výběžky dobře osazena, nemohl nepřítel s této strany do Čech nikdy vraziti, neboť dříve ještě, než přiblížil se pomezí českému u Náchoda, mohl s této strany kamením a střelami téměř zasypán, nebo zaskočen a od ostatního postupujícího voje odtržen býti. Domácí strážníci, Borovskou strážnici hájící, mohli však z kraje neustále posilu dostávati a nepříteli bez přestání škoditi.

Velikou důležitosť strážnice této poznala velmi dobře vláda pruská, která, nabyvši mírem Vratislavským (dne 11. m. června 1742.) hrabství Kladského, při pozdějším vyměřování a určování zemských hranic mezi královstvím pruským a českým, tuto strážnici, jak lid posud si vypravuje, zvláště si vymínila a tak přirozenou hranici zemskou překročivši, důležitou tuto strážnici království českému odňala a nepřirozené hranice své tímto spůsobem hluboko do Čech, až pod strážnici posunula a je kamennými mezníky označila. Když později sedmiletá válka vypukla, byla strážnice Borovská ihned Prušáky trvale osazena, kteří odtud se strážnicí Ohnišovskou a dědinami pod ní ležícími, v stálém spojení byli.

Když r. 1830. v sousedním Kladsku cholera vypukla, musili nejen občané Borovští, ale i jiní z panství Náchodského ze vzdálí 4-8 Km. na strážnici na stráži státi, aby nikdo z Pruska semo nepřešel a nemoci té nezanesl. Po té přišlo vojsko, které občany vystřídalo. Pro vojáky stavěly se v Borové tři stavení, čartáky zvané, které ve 14 dnech zhotoveny býti musily. Sedláci na ně z panských lesů dříví vozili a dobře za to placeni byli; dostávaliť od stěny 4 zl., od trámu 4 zl., od krovu 2 zl. a od povalu 1 zl. Takový jeden čarták stál též na strážnici Borovské. "Ale kdož může řízení Boží zameziti," praví se v památní knize školy Borovské, "vojsko všude po hranicích stálo a přece nemoc sem se dostala. Když se vidělo, že nemoci zabrániti přístupu nemohou, tedy zase vojsko pryč odtáhlo, tak že jen 5 dní ve staveních pro ně postavených přebývalo." Když vojsko odtáhlo, musili občané opět hranic stříci. Později byly čartáky ty ve dražbě na zámku Náchodském prodány.

Ale i ve válkách francouzských byla strážnice Borovská, vždy dobře osazena a vojenské hlídky zde neustále tábořily.

I v poslední válce r. 1866. zmocnili se Prušáci hned 26. m. června této důležité strážnice, později pak i strážnice Ohnišovské u Dobrušky a stálý jezdec udržoval trvalé spojení mezi oběma strážnicemi, přinášeje a odnášeje důležité depeše vojenské. Když pak po ukončení neblahé této války důstojnictvo naše krajinu pomezní ohledávalo a na strážnici tuto vystoupilo a výhody, jaké tato posice každému strategovi poskytuje, poznalo, velice tomu se divilo, že tak veledůležité místo před započetím války naším vojskem osazeno nebylo a jeden z přítomných vynikajících generálů řekl: "Pak není divu, že jsme musili proháť. Kdo se takových posic již napřed sřekne - nemůže býti vítězem."

Z knihy - Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách, napsal J. K. Hraše,

vydáno 1885 v Novém Městě nad Metují (II. vydání), strana čís.91, 92, 93